Počátky Ringhofferů v Praze

Kořeny pražské podnikatelské rodiny Ringhofferů se nacházejí ve vesnici Müllendorf v Burgenlandu na panství knížat rodu Esterhazy. Zde se v rodině kovářského mistra Martina a Magdalény Ringhofferových 11. 7. 1744 narodil jako třetí dítě v pořadí František (Franz) Ringhoffer.¹

František nastoupil v roce 1759 ve svých čtrnácti letech do učení na mědikovce u mistra Franze Pauera ve Vídni a po čtyřech letech, v roce 1763, úspěšně složil tovaryšské zkoušky. Následných šest let Františkova života je nám zahaleno tajemstvím, nevíme, jestli vyrazil na obvyklou vandrovní cestu po světě, zda žil a pracoval ve Vídni nebo v jiných částech habsburské monarchie, jisté je, že 30. 7. 1769 pobýval v Praze, v hlavním městě českého království. K tomuto datu byl pod jménem František z Vídně přijat do mědikoveckého cechu na Starém Městě pražském a dostal tovaryšské jméno „Skočdopole“. Přesné datum jeho příchodu do Prahy neznáme, avšak musíme předpokládat, že se členem cechu nestal ze dne na den a že zde již nějaký čas působil. V následujících dvou letech se František projevil jako šikovný podnikatel a řemeslník a 10. 12. 1771 se stal po zhotovení mistrovského díla cechovním mistrem.²Ještě před tím si v roce 1769 pronajal mědikoveckou dílnu, zřejmě od rodiny mědikoveckého mistra a měšťana Jana Marschaka, v domě číslo 567 U Tří šermířů na rohu Mariánského náměstí a Platnéřské ulice na Starém Městě. V roce 1809 byl dům přečíslován a označen 102/I. V roce 1787 dům i dílnu koupil za sumu 3 100 rýnských zlatých. Ve stejném roce se stal cechmistrem a po získání měšťanského práva se zapojil do práce na pražském magistrátu. Po určitý čas byl účasten pražské měšťanské volební komise a v letech 1792 až 1827 zastával neplacenou funkce přísežného odhadce v pivovarnických záležitostech. Souběžně s touto funkcí se účastnil činnosti městské hospodářské inspekce, kde působil jako inspektor a později jako prostý člen, v dobové terminologii „reprezentant“. Své působení zde ukončil v roce 1822. Mimo těchto funkcí byl v letech 1808 až 1827 přísežným odhadcem v oboru mědikovectví.³

Jeho výrobní sortiment byl složen z obvyklých mědikoveckých výrobků, od kuchyňského nádobí až po žlaby pro hospodářská zvířata. Kromě toho se však také zaměřil na produkci pivovarských pánví, kterých za svého života vyrobil pro různé pivovary v Čechách na 149 kusů. První z nich dodal v roce 1773 pivovaru Strahovského kláštera, další pro pivovary v Mirovicích (1780), na karlštejnském panství (1787) a v roce 1788 pro pivovar na panství Kinských v Chlumci nad Cidlinou. Jeho podnikání neslo také hmotné ovoce, byl vlastníkem nejen domu 102/I, ale také velkého domu s parkem číslo 296 v Konviktské ulici na Starém Městě.⁵

Rodinu založil František I. Ringhoffer až při svém pobytu v Praze. Byl celkem dvakrát ženatý. První manželství uzavřel s Johannou Manbinderovou *cca 1743 – +30. 9. 1781. Z manželství se narodily čtyři dcery. Ohledně osoby první ženy Františka I. Ringhoffera panuje určitá nejasnost. V Almanachu českých šlechtických rodů, stejně jako Daniel Lang identifikují jako manželku Františka Johannu Manbinderovou. V rukopise Historie podniku do roku 1938, který se nachází ve SOAP ve fondu Ringhoffer, uvádí autor k první Františkově ženě, že se nedochovalo její rodné příjmení. V její tehdy dostupné závěti byla před uzavřením manželství s Františkem identifikována jako Johanna Witve (vdova), vdova po kom však nebylo uvedeno. Emanuel Ringhoffer ve svých Geschichte der Familie Ringhoffer neuvádí dvě manželství Františka I. Ringhoffera, ale pouze jedno uzavřené v roce 1762 s Elisabeth Pakenovou. Což zjevně neodpovídá realitě, protože Elisabetha se okolo roku 1762 narodila.

Druhé manželství uzavřel v roce 1782 s výše uvedenou Elisabetou Pakenovou. V manželství se narodilo osm dětí. Z toho tři chlapci, z nich se dožil dospělosti pouze prvorozený Josef Václav Ringhoffer (1785 – 1847).⁶

František se dále věnoval rozvoji své dílny a činnosti v rámci cechu. V něm se podílel na výchově nových adeptů mědikoveckého řemesla, mezi něž patřil také jeho syn Josef. Jako mistr mědikoveckého cechu přijímal spolu s dalšími mistry učedníky na tři, případně čtyři roky do učení, nebo se stával ručitelem nových učňů u jiných mistrů.⁷ František Ringhoffer, kterého později rodina považovala za zakladatele podnikatelské tradice Ringhofferů, zemřel v úctyhodném věku 83 let dne 28. 8. 1827. ⁸

František nebyl prvním a jediným Ringhofferem, který se usadil v Čechách, případně v Praze. V rodinné paměti existovalo povědomí o jakési rodinné vazbě Ringhofferů na Čechy z konce třicátých let 18. století. Z této doby existuje zmínka o osobě Václava Ringhoffera pocházejícího z Hradce Králové, který v roce 1739 vystudoval jezuitskou lékárnickou akademii ve Vratislavi.⁹

Další Ringhofferové se objevili v Praze v průběhu osmdesátých let 18. století a prvního desetiletí 19. století. První z nich byl mladší bratr Františka Josef Ringhoffer vyučený mědikovec, který složil 1. 10. 1791 mistrovskou zkoušku v mědikoveckém cechu. Vzhledem k tomu, že mu v té době bylo 31 let a po vyučení cca deset let vandroval, musel být v Praze od přelomu let 1788/1789. Působil na Novém Městě v domě číslo 468 na náměstí Panny Marie Sněžné. V roce 1806 byl jedním ze tří představitelů mědikoveckého cechu v Praze. Jeho nástupcem ve stejné dílně se stal zřejmě jeho synovec Martin Ringhoffer (1780 – 1838). První zmínku o jeho osobě nacházíme v zápisu v knize mistrů mědikoveckého cechu na Starém Městě z 26. 10. 1806. O dva roky později, v roce 1808, se Martin spříznil s rodinou svého strýce Františka, vzal si za ženu jeho dcerou Marii z prvního manželství. Společně vlastnili dům 759, dříve číslo 468, na tehdejším Náměstí Marie Sněžné, dnešní Jungmannovo náměstí. Martin se podobně jako jeho strýc František angažoval na pražském magistrátu, v letech 1834 až 1838 byl členem Městské hospodářské inspekce. Zapojil se také do pomoci chudým a v období 1829-1837 byl veden jako jeden z otců chudých „Armenväter“ ve farnosti Panny Marie Sněžné. ¹⁰

Pokračovatelem Františka v řemeslné a podnikatelské tradici se stal jeho syn Josef Václav Ringhoffer. Ten začal sám podnikat jako mědikovec ještě za života svého otce. A zřejmě v jeho dílně, protože v roce 1823 je veden jako c. k. dvorní mědikovec Na Starém Městě číslo 102, což byla adresa podniku otce Františka. Podobně jako jeho otec se zapojil do práce v rámci městské správy. V letech 1823 až 1847 zastával v rámci C. k. Pražského stavebního úřadu post dvorského mědikovce. Stejně jako jeho otec zastával v rozmezí let 1838-1847 funkci přísežného odhadce v oboru mědikovectví. Od počátku čtyřicátých let do své smrti v roce 1847 působil jako přísedící městského trestního soudu. V podnikání se ve dvacátých letech spojil se svým bratrancem Martinem Ringhofferem. Společně koupili v roce 1820 za 4 000 zlatých k. m. mlýn a obytný dům číslo 10 v Kamenici u Jílového a v sousedních Volešovicích pilu s šesti jochy pozemků. V Kamenici založili a provozovali hamr na kování velkých měděných výrobků. Po patnácti letech společného podnikání, v roce 1835, odkoupil Josef od Martina jeho podíl a stal se jediným vlastníkem kamenického hamru a pozemků ve Volešovicích. Položil tak základ pozemkového vlastnictví rodiny Ringhofferů. Celkově se mu zřejmě dobře hmotně daří, protože v období 1836-1837 kupuje na Novém Městě v Opatovické ulici dům číslo 158.¹²

V roce 1824, ještě před úmrtím otce Františka, převzal Josef jeho podnik a dílnu v domě číslo 102/I na Mariánském náměstí v hodnotě 16 000 zl. k. m. a rozšířil jeho produkci na výrobu zařízení pro cukrovary a lihovary. Zvýšení poptávky a tím nárůst výroby přiměl Josefa koupit sousední dům v Platnéřské ulici číslo 101 a rozšířit do něj dílnu. Ve své podnikatelské činnosti byl úspěšný. V roce 1843 obdržel tovární oprávnění k výrobě veškerého měděného a kovového zboží. Umožnilo mu to rozšíření podniku a výroby v budoucnosti. Od roku 1845 je uváděn jako továrník s mědikoveckým zbožím, od roku 1847 pak jako továrník s výrobou měděného a mosazného zboží.¹³

Pokud jde o rodinný život, uzavřel Josef manželství s Johannou Körbelovou, s kterou měli celkem čtrnáct dětí. Pokračovateli Josefa se stali synové František, Josef a Vilém. Druhý nejmladší syn Emanuel (1823 – 1903) byl dán na studia. První dva se u otce vyučili řemeslu a třetí absolvoval staroměstské gymnázium. Druhorozený Josef Ringhoffer (1821 – 1893) se podílel za života otce na chodu podniku na Starém Městě, který posléze převzal. Bohužel slibně se rozvíjející podnikatelská dráha Josefa byla přerušena vážným úrazem hlavy a následnou duševní nemocí. Dům s dílnou na Starém Městě pak přešel na mladšího bratra Viléma Ringhoffera. Nejstarší z bratrů František II. Ringhoffer (1817 – 1873) se stal zaprvé pokračovatelem podnikatelského odkazu svého otce, děda a praděda a zadruhé zakladatelem velkoprůmyslnické a velkostatkářské linie Ringhofferů.¹⁴

Bratr Emanuel se do rodinného podnikání nezapojil a stal se vysokoškolským pedagogem. Dosáhl profesury na německé technice v Praze a byl uznávaným odborníkem v oblasti pozemních staveb. Postupně působil v Brně, Praze a Vídni.¹⁵

Pokud si chceme plně uvědomit rozsah podnikání Ringhofferů ve dvacátých a třicátých letech 19. století a jejich význam pro rozvoj průmyslové aglomerace Prahy, musíme se podívat na rozvoj průmyslové strojní výroby v pražském prostoru. Ringhofferové od šedesátých let 18. století pracovali v odvětví zpracovávajícím měď, z které následně vyráběli měděné výrobky od předmětů běžného života po zařízení pivovarů. Zpracovávání mědi a mosazi mělo v Praze a okolí dlouhou tradici. V polovině 18. století fungovaly v Libni a v Záběhlicích dva hamry na zpracovávání mědi. Na počátku 19. století existovalo v samotné Praze celkem sedm mědikoveckých dílen, z kterých dvě největší vlastnili a provozovali František a Martin Ringhofferové. S dalším rozvojem průmyslové výroby v Praze stoupala poptávka a spotřeba mosazných a měděných výrobků, což mělo za následek rozvoj mědikoveckých podniků a rozšíření jejich počtu ve třicátých letech na devět. Ringhofferové v této době patřili k největším producentům mědikoveckých výrobků v Praze, potažmo v Českém království. V období čtyřicátých a počátkem padesátých let pak následoval podnik Ringhofferů příkladu dalších pražských řemeslných dílen, kdy byl zahájen pozvolný přerod na podnik nesoucí počáteční znaky tovární výroby. Tento proces byl v přímé úměře se stoupající poptávkou po strojním zařízení na vnitřním trhu habsburské monarchie. Tyto změny dal do pohybu Josef Václav Ringhoffer, ale jím započaté dílo dovršil jeho syn František II. Ringhoffer s pomocí bratra Viléma.¹⁶